Proč se tomu říká Stříbrné kopyto?

Bazhov, P. P. Stříbrné kopyto: pohádka / P. P. Bazhov; umělec A. Kokovkin. – M.: Sovětské Rusko, 1990. – 14 s.

V naší továrně žil starý muž, kterému se přezdívalo Kokovanya. Kokovani už neměl žádnou rodinu, a tak přišel s nápadem vzít si za dítě sirotka. Zeptal jsem se sousedů, jestli někoho neznají, a sousedé řekli:
— Nedávno na Glince osiřela rodina Grigorije Potopajeva. Úředník nařídil vzít starší dívky k mistrově vyšívání, ale nikdo nepotřebuje jednu dívku v šestém ročníku. Tady to máš, vezmi si to.
– S tou holkou mi to nevyhovuje. Chlapec by byl lepší. Naučil bych ho jeho podnikání a stal bych se jeho spolupachatelem. A co ta dívka? Co ji budu učit? Pak přemýšlel a přemýšlel a řekl:
“Znal jsem Grigorije a jeho ženu také.” Oba byli vtipní a chytří. Pokud dívka následuje své rodiče, nebude v chatě smutná. Vezmu to. Bude to fungovat? Sousedé vysvětlují:
– Její život je špatný. Úředník dal Grigorjevovu chýši nějakému smutnému muži a nařídil mu, aby sirotka živil, dokud nevyroste. A má vlastní více než tuctovou rodinu. Sami nejedí dost. Hosteska se tedy na sirotka rozzlobí a vytkne jí kus čehosi. Sice je malá, ale rozumí. Je jí škoda. Jak špatný život z toho bude! Ano, a ty mě přesvědčíš.
“A to je pravda,” odpovídá Kokovanya, “nějak tě přesvědčím.”
Na svátek přišel k lidem, u kterých sirotek žil. Vidí, že chata je plná lidí, velkých i malých. Na malé díře u kamen sedí holčička a vedle ní je hnědá kočka. Dívka je malá a kočka je malá a tak hubená a otrhaná, že je vzácné, že by někdo takovou věc pustil do chatrče. Dívka hladí tuto kočku a ona vrní tak hlasitě, že ji slyšíte v celé chatě. Kokovanya se podíval na dívku a zeptal se:
– Je to dárek od Grigorjeva? Hosteska odpovídá:
– Ona je jediná. Nestačí mít jednu, ale taky jsem někde sebral otrhanou kočku. Nemůžeme to zahnat. Poškrábala všechny moje chlapy a dokonce ji nakrmila!
Kokovanya říká:
– Nelaskaví, vaši chlapi. Vrní.
Pak se ptá sirotka:
– No, můj malý dárek, přijdeš a budeš bydlet se mnou. Dívka byla překvapená:
– Jak jsi, dědečku, věděl, že se jmenuji Daryonka?
“Ano,” odpovídá, “právě se to stalo.” Nemyslel jsem, nehádal jsem, dostal jsem se náhodou.
– Kdo jsi? – ptá se dívka.
“Já,” říká, “jsem tak trochu lovec.” V létě omývám písky, doluji zlato a v zimě běhám po lesích za kozou, ale nevidím všechno.
-Zastřelíš ho?
“Ne,” odpovídá Kokovanya. “Střílím jednoduché kozy, ale to neudělám.” Chci vidět, kam dupne pravou přední nohou.
– K čemu to potřebuješ?
“Ale když ke mně přijdeš bydlet, všechno ti řeknu,” odpověděl Kokovanya.
Dívka byla zvědavá, když se dozvěděla o koze. A pak vidí, že starý muž je veselý a přítulný. Ona říká:
– Půjdu. Jen si vezměte i tuhle kočku Muryonku. Podívejte se, jak je to dobré.
“O tom,” odpovídá Kokovanya, “není co říct.” Pokud si nevezmete tak hlasitou kočku, skončíte jako hlupák. Místo balalajky budeme mít v naší chatrči jednu. Hosteska slyší jejich rozhovor. Jsem rád, jsem rád, že Kokovanya volá sirotka k sobě. Rychle jsem začal sbírat věci z darů. Bojí se, že starý pán změní názor. Zdá se, že i kočka celému rozhovoru rozumí. Třetí u mých nohou vrní:
– Přišel jsem na správný nápad. To je správně.
Kokovan si tedy sirotka vzal k sobě. On je velký a vousatý, ale ona je malinká a má knoflíkový nos. Jdou po ulici a skočí za nimi otrhaná kočka. Dědeček Kokovanya, sirotek Daryonka a kočka Muryonka tak začali žít spolu. Žili a žili, nezískali mnoho bohatství, ale neplakali, že žijí, a každý měl co dělat. Kokovanya ráno odešel do práce. Daryonka uklízela boudu, vařila guláš a kaši a kočička Murenka šla na lov a chytala myši. Do večera se otočí a budou se bavit. Starý muž byl mistr ve vyprávění příběhů. Daryonka ty pohádky ráda poslouchala a kočka Muryonka lže a vrní:
– Říká to správně. To je správně.
Jen po každé pohádce vám to Daryonka připomene;
– Dedo, řekni mi o koze. Jaký je? Kokovanya se nejprve vymlouval, pak řekl:
-Ta koza je zvláštní. Na pravé přední noze má stříbrné kopyto. Kamkoliv dupne toto kopyto, objeví se drahý kámen. Jednou dupne – jeden kámen, dvakrát dupne – dva kameny a tam, kde začne bít nohou – je hromada drahých kamenů. Řekl jsem to a nebyl jsem šťastný. Od té doby Darenka mluvila jen o této koze:
– Dedo, je velký? Kokovanya jí řekl, že koza není vyšší než stůl, má tenké nohy a lehkou hlavu. A Daryonka se znovu ptá:
– Dedo, má rohy?
“Jeho rohy,” odpovídá, “jsou vynikající.” Jednoduché kozy mají dvě větve, ale on má větví pět.
– Dedo, koho jí?
“Nikoho nejí,” odpověděl. Živí se trávou a listím. No a seno v hromadách sežere i v zimě.
– Dedo, jakou má srst?
“V létě,” odpovídá, “je hnědá, jako naše Muryonka, a v zimě je šedá.”
– Dedo, je dusno? Kokovanya se dokonce rozzlobil:
– Jak dusno? To jsou kozy domácí, ale koza lesní voní lesem. Na podzim se Kokovanya začala shromažďovat do lesa. Měl se podívat, na které straně se pase více koz. Daryonko a zeptejme se:
– Vezmi mě, děde, s sebou. Možná tu kozu uvidím alespoň z dálky.
Kokovanya jí vysvětluje:
“Na dálku ho nevidíš.” Všechny kozy v baldachýnu mají rohy. Nelze říci, kolik větví na nich je. V zimě je to o něčem jiném. Jednoduché kozy chodí bez rohů, ale tahle, Stříbrné kopyto, má rohy vždycky, ať už v létě nebo v zimě. Pak ho poznáte už z dálky. Tohle byla jeho omluva. Daryonka zůstala doma a Kokovanya šla do lesa. O pět dní později se Kokovanya vrátil domů a řekl Daryonce:
– V současné době se na Poldnevské straně pase mnoho koz. Tam pojedu v zimě.
“Ale jak,” ptá se Daryonka, “budeš v zimě nocovat v lese?”
“Tam,” odpovídá, “mám připravený zimní stánek se žacími lžícemi.” Pěkný stánek s krbem a oknem. Je to tam dobré. Daryonka se znovu ptá:
— Pase se stříbrné kopyto stejným směrem?
– Kdo ví. Možná je tam taky. Daryonka je tady a zeptejme se:
– Vezmi mě, děde, s sebou. Můžu sedět v kabině. Možná se Stříbrné kopyto přiblíží – podívám se.
Starý muž nejprve mávl rukama:
– Co ty! Co ty! Je v pořádku, když malá holka chodí v zimě po lese? Musíte lyžovat, ani nevíte jak. Vyložíš to ve sněhu. jak budu s tebou? Ještě zmrzneš!
Jen Daryonka nezůstává pozadu:
– Vezmi to, dědečku! O lyžování toho moc nevím. Kokovanya odrazoval a odrazoval, pak si pomyslel:
„Máme to smíchat? Jakmile jednou navštíví, už se nebude ptát.” Tady říká:
– Dobře, vezmu to. Jen nebreč v lese a nechtěj jít domů příliš brzy. Když zima vstoupila do plné síly, začali se shromažďovat v lese. Kokovan si na své ruční saně položil dva pytlíky sušenek, lovecké potřeby a další věci, které potřeboval. Daryonka si také uložila uzlíček. Loskutkov si vzal šaty na ušití pro panenku, klubko nitě, jehlu a dokonce i provaz. “Není možné,” myslí si, “chytit Stříbrné kopyto tímto lanem?” Pro Daryonku je škoda kočku opustit, ale co se dá dělat. Pohladí kočku na rozloučenou a promluví s ní:
“Můj děda a já, Muryonko, půjdeme do lesa, ale ty tam sedíš a chytáš myši.” Jakmile uvidíme Stříbrné kopyto, vrátíme se. Pak ti všechno řeknu. Kočka vypadá mazaně a vrní:
– Přišel jsem na správný nápad. To je správně. Pojďme Kokovanya a Daryonka. Všichni sousedé jsou ohromeni.
– Ten starý muž se zbláznil! Takovou malou holčičku vzal v zimě do lesa!
Když Kokovanya a Daryonka začaly opouštět továrnu, slyšely, že psi mají z něčeho velké obavy. Ozýval se takový štěkot a ječení, jako by viděli na ulicích nějaké zvíře. Rozhlédli se kolem a byla to Muryonka, která běžela z jiné ulice a bojovala se psy. Muryonka se do té doby vzpamatovala. Vyrostla a je zdravá a malí psi se k ní ani neodváží přiblížit. Daryonka chtěla kočičku chytit a vzít domů, ale kde jsi! Muryonka běžela do lesa a ve spánku. Běž to chytit! Daryonka křičela, nemohla kočku nalákat. Tak co bych měl dělat? Pokračujme. Dívají se – Muryonka utíká. Tak jsem se dostal do kabinky. Takže v budce byli tři. Daryonka se chlubí:
-Takhle je to zábavnější. Kokovanya souhlasí:
— To se ví, je to zábavnější. A kočka Muryonka se schoulila do klubíčka u kamen a hlasitě vrní:
– Máš pravdu. To je správně. Tu zimu bylo hodně koz. To je něco jednoduchého. Každý den táhl Kokovanya jednoho nebo dva do budky. Měli nahromaděné kůže a nasolené kozí sklenice – nemohli je odvézt na ručních saních. Musíme jít do továrny pro koně, ale jak můžeme nechat Daryonku kočku v lese! Daryonka si ale na les zvykla. Ona sama říká starci:
– Dedo, měl bys jít do továrny pro koně. Potřebujeme převézt hovězí maso v konzervě domů. Kokovanya byl dokonce překvapen:
“Jsi tak chytrá, Daria Grigorievno.” Jak soudil ten velký. Jen se starejte o to, abyste se dostali ke dnu.
“Čeho,” odpovídá, “čeho se bát.” Náš stánek je stále silnější, vlci toho nedosáhnou. A Muryonka je se mnou. Nebát se. Přesto si pospěšte a otočte se! Kokovanya odešel. Daryonka zůstala s Murenkem Přes den bylo zvykem sedět bez Kokovani, a tak stopoval kozy. Když se začalo stmívat, zapomněl jsem. Jen se dívá – Muryonka tiše leží. Daryonka byla šťastnější. Posadila se k oknu, podívala se směrem k žacím lžícím a uviděla jakousi hroudu, která se kutálela lesem. Když se přiblížil, viděl jsem, že běží koza. Nohy jsou tenké, hlava je lehká a na rozích je pět bodů. Daryonka se vyběhla podívat, ale nikdo tam nebyl. Vrátila se a řekla:
– Zřejmě jsem usnul. Zdálo se mi. Muryonka vrní:
– Máš pravdu. To je správně. Daryonka si lehla ke kočce a usnula až do rána.
Uplynul další den. Kokovanya se nevrátil. Daryonka se začala nudit, ale nepláče. Murenka hladí a říká:
– Nenuď se, Muryonushko! Zítra určitě přijede děda.
Muryonka zpívá svou píseň:
– Máš pravdu. To je správně. Daryonushka znovu seděla u okna a obdivovala hvězdy. Chystal jsem se jít spát a najednou se podél zdi ozvalo dupání. Daryonka se vyděsila a ozvalo se dupání na druhé stěně, pak na té, kde bylo okno, pak kde byly dveře, a pak se shora ozvalo klepání. Není to hrom, jako někdo, kdo jde lehce a rychle. Daryonka si myslí:
“Ta koza včera nepřiběhla?” A chtěla toho vidět tolik, že ji strach nezadržel. Otevřela dveře, podívala se a koza tam byla, velmi blízko. Zvedl pravou přední nohu – dupl a na něm se třpytilo stříbrné kopyto a kozí rohy měly asi pět větví. Daryonka neví, co má dělat, a kývá na něj, jako by byl doma:
– Meh! Meh!
Koza se tomu zasmála. Otočil se a běžel. Daryonushka přišla ke stánku a řekla Muryonce:
— Podíval jsem se na Stříbrné kopyto. A viděl jsem rohy a kopyto. Jen jsem neviděl, jak ten kozel nohou vytloukl drahé kameny. Zřejmě se ukáže jindy. Muryonko, znej svou píseň, zpívá:
– Máš pravdu. To je správně.
Uplynul třetí den a stále žádné Kokovani. Daryonka se úplně zamlžila. Slzy byly pohřbeny. Chtěl jsem mluvit s Muryonkou, ale nebyla tam. Pak se Daryonushka úplně vyděsila a vyběhla z budky hledat kočku. Noc je měsíc dlouhá, jasná a je vidět daleko. Daryonka se dívá – kočka sedí blízko na žací lžíci a před ní je koza. Stojí, zvedl nohu a na ní se třpytí stříbrné kopyto. Muryonka zavrtí hlavou a koza také. Jako by spolu mluvili. Pak začali pobíhat kolem sekacích záhonů. Koza běží a běží, zastaví se a nechá udeřit kopytem. Muryonka přiběhne, koza skočí dál a znovu udeří kopytem. Dlouho pobíhali kolem secích záhonů. Už nebyly vidět. Poté se vrátili do samotné budky. Pak koza vyskočila na střechu a začala do ní bít stříbrným kopytem. Jako jiskry padaly zpod nohou kamínky. Červená, modrá, zelená, tyrkysová – všechny druhy. Právě v této době se Kokovanya vrátil. Nemůže rozpoznat svůj stánek. Celý se stal jako hromada drahých kamenů. Takže hoří a třpytí se různými Světly. Koza stojí nahoře – a dál bije a bije svým stříbrným kopytem a kameny padají a padají. Najednou tam Muryonka skočila. Stála vedle ní jako koza, hlasitě mňoukala a nezůstala ani Muryonka, ani Stříbrné kopyto. Kokovanya okamžitě nasbíral půl čepice kamenů a Darenka se zeptala: “Nesahej na to, dědo!” Zítra odpoledne se na to podíváme znovu. Kokovanya a poslechl. Jen ráno napadal sníh ve vlnách. Všechny kameny byly zakryté. Pak jsme odhrabali sníh, ale nic jsme nenašli. No, to jim stačilo, jen kolik si toho Kokovanya nacpal do klobouku. Všechno by bylo v pořádku, ale je mi líto Muryonky. Už ji nikdy nikdo neviděl a ani Stříbrné kopyto nebylo nikdy přivoláno. Jednou pobaveno – a bude. A v těch žacích lžících, kde koza skákala, začali lidé nacházet oblázky. Zelená, velká. Říká se jim chryzolity. Viděl jsi to?