Proč nikdo neviděl holubí mláďata?

Každý obyvatel města se neustále setkává s holuby. Holubí mláďata přitom nikdo nikdy neviděl. Dobře, kuřátka, ale na dospělé holuby si nikdo ani nevzpomene. Otázka „Kdo viděl holubí mláďata?“ se již stala jakýmsi „memem“. Existuje dokonce verze, že stejně jako naši poslanci a úředníci vychovávají děti v teplejších oblastech.

Zcela nečekaně se mi podařilo vyřešit tuto hádanku, odhalující celý proces od začátku do konce.
Vše začalo, když si můj syn všiml holuba, který často vlétl do technického otvoru ve zdi našeho domu, vedoucího do zádveří technického podlaží.

Šel jsem tam a před očima se mi objevilo něco neobvyklého.

Jako předseda HOA jsem to musel okamžitě vymýtit. Ale jako výzkumník jsem se začal zajímat o to, co jsem viděl. Na těle aparátu na čištění sudů seděl holub. Když nás uviděl, odletěl a posadil se poblíž. Ukázalo se, že místo, kde seděl on, nebo spíše ona, přímo na těle přístroje na čištění kufru odpadkového skluzu. hnízdo se dvěma vejci!

Bylo 10. května 2011. No, rozhodli jsme se, odteď budeme sledovat proces a konečně uvidíme to, co nikdo neviděl – holubí mláďata!

V následujících dnech jsme začali navštěvovat technické patro. Námi vyděšená holubice odletěla z hnízda, ale ne na dlouho. V hnízdě jsme se ničeho nedotkli – můj syn mi řekl, že když se ho člověk dotkne, pták se nemusí vrátit do vajec.

A tak jsme se 21. května dočkali toho, co jsme očekávali. Skořápka leží stranou a v hnízdě, které je dostatečně izolované, jsou malé živé hrudky. Zdá se, že nejsou životaschopní a chystají se zemřít. Mimochodem, holubice poblíž nebyla, zřejmě odletěla pro potravu.

Dny plynuly a teď z těchto hrudek začalo vyrůstat něco hrozného. 29. května

Hrozná stvoření posetá černými jehlami a s obrovskými zobáky se svým rodičům vůbec nepodobala. Mimochodem. sami rodiče se často objevovali společně. Holubice a holubice odletěly do bezpečné vzdálenosti a pozorovaly nás.

Příště jsme na místo přijeli 4. června. A viděli proměnu – jakmile se peříčka začala svíjet z černého jehličí, monstra se proměnila v takové normální ptáky. Na některých místech jsou tyto „černé jehly“ stále viditelné.

A tak už jsou docela holubi:

Uběhlo ještě pár dní a už docela obyčejní holubi se tak nějak choulili jeden druhému na hlavu v hnízdě, které se jim stalo úplně maličkým. Ale stále ho nenechali ani na krok! Podívejte se, jak jsou obrovské a jak jsou stísněné!

Druhý den se nám zdálo, že holubi ještě trochu povyrostli. Vzali jsme jednoho do náruče. Zatím mohou chodit jen nejistě a o létání není ani řeč.

Úplně normální holub, jen to žluté chmýří je poněkud atypické. Ale ze tří metrů je téměř k nerozeznání od dospělého. Ale zároveň nikdy neopustil hnízdo a jeho matka mu nosí jídlo!

Druhý holub, který zůstal v hnízdě sám, se okamžitě pohodlně usadil.

Uplynul další týden. Holubi vyskočili z hnízda na podlahu, ale nemohou se vrátit – výška je jeden a půl metru a ještě nevědí, jak létat. Zdá se však, že hnízdo už nepotřebují. Rodiče jim nosí jídlo tam, kde sedí.

Jak moc vyrostly za týden! Tady, v rukou plně dospělého holuba. Od obyčejného ptáka ho odlišuje pouze ne zcela vytvořený zobák. Ale zároveň stále neví, jak létat! Nikdo kromě nás tyto „kuřátka“ neviděl.

No, máma je stále poblíž.

Neboj se, holubičko, nedotkneme se tvých kuřátek (i když už kuřátka jsou). Ukážeme lidem jen to, co před nimi skrýváte!

Uběhly další dva dny. A teď, holubi dělají své první klapky svých křídel! A daří se jim létat jeden a půl až dva metry. Holoubci se učí létat. Nerušme je.

Uběhly další tři dny, červen se chýlil ke konci. Dorazili jsme do technického patra a jak jsme se blížili, ucítili jsme neobvyklé ticho. Žádné mávání křídly, žádné vrkání holubic. Vestibul byl prázdný. Mladí holubi, vznášející se na křídlech, navždy opustili temnou předsíň a vyletěli ven, k nebi, které bylo v těch posledních červnových dnech obzvláště modré a hluboké. Vydali se do dospělosti. Nikdo kromě nás je nikdy neviděl jako mláďata. No, teď už víme proč. Hádanka byla vyřešena, nyní je čas dát vybavení do pořádku – umýt, vyčistit.

Od té doby uplynuly tři roky. Pro mého syna to byly tři roky nejdramatičtějších změn – od 13 do 16 let. Vyrostl o dvě hlavy, rozšířila se mu ramena, změnil se mu hlas a jako ta kuřátka se úplně lišil od svého tehdejšího já. A občas při pohledu na to, jak stále sebevědoměji otevírá dveře do dospělosti, jsem si vzpomněl na holubičí mláďata, která nikdo nikdy nespatří jen proto, že až do dospělosti neopouštějí své již tak stísněné a nepotřebné hnízdo.